Akinčin úterní pondělník

Ty vogáču, tak to napětí cítím až do pelechu. Pondělí večer a pondělníček ještě nebyl vydán. Co se stalo? Má to něco společnýho s globálním oteplováním? Stalo se něco Akince? Nebo snad již na nás exkrementíkuje? Vysvětlení je, ty bláho, o moc jednodušší. Normálně sem byla z té víkendové školičky tak znavená, že sem normálně nebyla schopna vypotit ani první větu.

Tak ale zase popořadě.

Napřed Vám musím štěknout něco o mých snech. Máte sny? Já teda jo. A normigo mám kolikrát problém rozpoznat co je sen a co ne. A co se mně stalo.
Tak jsem zase v noci nenápadně hópla k paničce na lože, potichoučku, abych ju neprobudila, a pěkně se uvelebila do polštářků a celá se poddala tomu krásnému snění a nicnedělání.

No předpokládám, že sem ve snu zase někoho honila a nemohla ho dostihnout a tak jak sem v tom snu valila, až se mi od tlapek kouřilo, nevybrala sem asi zatáčku, vypadla sem z betle (pro pražáky z postele), břinkla se do stolku a zůstala natažená na břiše jak dlouhá, tak široká.. Kdybych byla ještě bystrozraká, mohli mně hned angažovat do pohádky.
No vyvalená sem byla jak pojistky, panička měla po spánku, jak se smála, a já jsem se nic nechápající vrátila do polohy ležícího střelce a ani nedutala.

Hele a ještě něco. Ve středu mně naši vzali za kulturou. Že prej africký bubny. Tak teď už stopro vím, že bych určitě nemohla v té Africe bydlet. Že je tam vedro, to bych si možná zvykla, ale jak by začali ti čmoudíci bubnovat, jak ti na té kultuře, tak bych vzala nohy na ramena a mazala na sever. Málem mi to moje bystrá cenná ouška poškodilo. Sice sem nic neříkala, ale panička, panečku, na mně všecko pozná. Tak jsme druhou půlku poslouchali přes okno v klidnější části kulturního stánku.

Africké bubny 2Po skoku do lesa

Jo, a taky co se mně stalo. Já su fakt někdy dost nemožná. Já mám totiž extra nosánek. Já totiž všechno cítím ještě dřív, než je to vůbec cítit. Chápete to? A tak teda jít se mnou na prochajdu, to je taky dost zážitek. Buď valím dopředu jak indiánskéj stopař, nebo furt brzdím vycházku čtením deníčků pejsků, co šli přede mnou. Nejhorší ale je, dyž něco zavětřím na dálku mimo cestu. To vám z ničeho nic hópnu jak skokan do dálky. A z místa bez rozběhu. Jenže skáču do neznámých míst a naši mají strach, že se někde nabodnu. Šak se podívejte, jak sem dopadla naposledy. Zelená sem byla jak vodník a i voko sem si trochu natloukla.

No a teď k té mé únavě.

V pátek jsme jeli na víkendovou školičku do Podhradí. Moc jsme se všichni těšili na Terku moji osobní trenérku, na Gabču moji osobní ředitelku školičky, na pejsky, na jejich pánečky a tak. Samo, že jsem zase nervozitou nespala od rána ani doma, ani v autě, takže jsem dojela na místo činu, jak knokautovanej boxer. Chvilku sem chtěla dělat mezi pejskama ředitelku zájezdu, ale brzy mi to důrazně rozmluvili. Tam Vám bylo kámošů a kámošek různých národností, ras a velikostí. Hned jsme ještě měli poslušnost, abychom nevyšli ze cviku. Tak to sem ještě dala, ale unavená jsem byla, jako kdybych zdolala peruánskou Makču Pikču.

Večer měli pánečci soutěž, Terka lstivě rozložila na stůl desítky obrázků divných psů a pánečci měli uhodnout jak se jmenujou. A eště ke všemu jméno i příjmení, chápete to? No a tady sem poznala, jak sou naši do mě zahledění. Pro ně totiž neexistuje jiná rasa, než jsme my Akitky a tak na tu soutěž asi házeli trošku bobinky. No poslední nebyli, aby nebyli úplně debili, a tak obsadili krásný předposlední místečko.

Jo a taky se mně líbilo, že sem se mohla účastnit nočního seznamovacího posezení před hospodou. Ležela sem, ani sem nedutala a poslouchala dvounoháky. Tak si dovedete představit, jak sem byla ráno vyspalá. A prý na jakousi stopu, ráno v sedm hodin, že, po probdělé noci, no úleťárna jak nejvíc. Páneček tam tancoval jakejsi tanec indiánskýho stařešiny, a já pak měla zgáblovat na tom jeho čtvercovým tanečním parketu nachystaný kokinka. No, sice mi utekl smysl, ale kokinka jsou kokinka. Když ale potom tančil jak Harapes a dával kokinka pod svoje boty, tak to už mně teda fakt nezajímalo. No je fakt, že sem byla celej den hnusná jak Hitler (říkali naši, sice nevím, jak to je, ale podle jejich výrazu, asi nic moc). Žrát sem nechtěla, poslouchat jsem nechtěla, a tak.

Závod3 Stopa 1 Pánečkův pelíšek na výcviku

Jo a normálně byla jakási divná soutěž s pánečkama. Koukala sem na to jak puk a dyž sme přišli na řadu, tak to byla prča. Napřed valil sám páneček, výraz měl, jak kdyby nám hořel barák a von valil pro hasiče, potom na mně pokřikoval jak na trhu a Terka se mně snažila dopravit za ním. Všichni se smáli, že skáču jak trdlo místo sprintu a já dorazila za pánečkem, ten mně zas čapl za vodítko a valil se mnou na začátek. No nechápu smysluplnost, důležitý je, že jsme nebyli poslední. Na nedělní stopy jsme už nešli, páneček naznal, že už asi lepší stopař nebudu.

V neděli jsem se trochu zbráborala a pánička byla spokojená. Odpo pak na závěr bylo hledání pokladu. A to vám byla teprve prča. Terka poklad schovala, vzhledem k tomu, že je mou trenérkou, tak nemohu její výkon hodnotit. Ale místama to bylo výživný. Pejsci i pánečci plnili úkoly a tak to byla občas prča, sledovat je, jak štěkají, válejí se po zemi a tak. Nakonec poklad našli a byli převelice spokojení.

No a to sem už byla úplně grogy. Poprvní v životě sem vytuhla v autě a spala celou cestu až dom. A protože byla moje únava převeliká, tak jsem celý pondělí spala, spala a spala. Takže proto to zpožděníčko, víme? Ale vy mně to určo odpustíte. Jo a držte mně tlapky, v neděli je v Brně výstava. Tak ať dopadnu dobře.

さようなら(Tak ahoj)

Vaše Akčos