Jak se stát větší komeťačkou

Píďa

Ty brďo, tak ten můj život má normálně pěknej švunk. Furt se něco děje, až na některý věci zapomínám. Tak mně ve snu navštívil ten můj rádce největší, kocourek zrzavej Píďa Garfielduj křtinskej a dal mně takovou sadu, že se z toho ještě teď vzpamatovávám. Že prej sem úplně zapomněla na to jeho úmrtní výročí, že kdyby nemusel odejít, že by mně naši nikdy nepořídili a že prý se stydí za to, jaká jsem slabá komeťačka. No chápete to? Mně to teda hlava nebere. Ale protože je to takový můj kamarád až za hrobeček, který mně jinak mocinky dobře radí, tak se mu přepejskovsky omlouvám, a sděluji, že ta fotečka co jsem bez komentáře přiložila v minulém pondělníčku, je v den výročí jeho odchodu za svými předky, a to přesně bylo 22.3.2013.
Tak, a ještě se musím zamyslet, jak se stát větší komeťačkou.


 
 
 
 
 

Kdo si hraje nezlobí?

A jinak su vám pořád taková potvůrka hravá srandistická, až z toho pánečka občas málem klepne. A to von zase smysl pro humor má. Ale ve středu sem měla takovou jakousi extra puberťáckou náladu. Páneček přijel dřív, že bude stříhat živej plot. A to znamená dlouhatánskej elektrickéj kabel, kterej lovím a koušu i přes varování nebezpečí výboje a následné trvalé na mém nádherném kožíšku. No dovedete si mně představit jako nějakou kokršpanělu? No fuj.

Ale já nedbám, bohužel dokud nedostanu šlupku tak toho asi nenechám. Hej a páneček to měl časově naladěný na večerní hokej, takže žádná zdržovačka nebyla v plánu. Ale já začala kousačku a utíkačku. Páneček rozvěsil co nejvíc ten zajímavej drát na stromy, keře, ale marnost nad marnost, dycynky bylo ještě kam kousnout. Až šlo do tuhého. Páneček se řítil za mnou s pokřikem a mažeš do kotce, chytil mně za můj krásný kožený identifikační obojek a že dem. No to víš, prdlačky. Ještě, že mají strach, aby mě to náhodou moc neškrtilo, tak jsem využila své šikovnosti a z obojku se vyvlíkla. No a to už bylo na pánečka moc. S proutkem v ruce se chtěl pasovat s mou rychlostí a obratností, což se mu moc nedařilo. Teda přiznám jeden klepanec do kožichu byl, ale toť vše. Nakonec to vzdal a já uhoněná dala na chvíli pokoj. A tady je zajímavý, jak dva dělají to stejný a jednomu se to líbí a druhýmu ne. Chápete to?

Jo a o víkendu byl u nás František. To je rodina, víme? Pomáhal pánečkovi stavět plot k plotu. Taky divný že? No ale mají pravdu, že mně uhlídat není a nebude nikdy žádná jednoduchá věc.
No a kolem potoka máme drátěnej plot, který je prý už moc „chabrus“, před ním živej plot a voni vám dali ještě před tyto dva další plot. Tak to už jsou vlastně 3, pokud mi na to packy stačí. Tak to už snad bude obrněná pevnost nebo co. Že prý až budu hárat, tak budou psi pořádat zájezdy, tomu teda už fakt nerozumím.
No a tak znáte to, že. Co nebylo schovaný, to se mi líbilo a hodilo. Šroubky, kleště, provazy a nevím co ještě. Mocinko jsme si to všichni užili.

Tak už budu muset pomalu končit, abych se nevyštěkala na měsíc dopředu.
Jo a příští týden jedeme na nějakej delší výlet pro páníčky a pejsky. Tak kdoví, jak to bude s pondělníkem. Možná budu mít volňáska.

Zdares, tlapec a štěkavec.

    PředcházejícíPáneček se zbláznilNásledujícíJedu na vejlet