Jaký máš pelech, tak si lehneš

Pelíšky

Tak kdo si myslíte, že budu dělat psí recenzi na film, tak jste na velkým omylu. Když píši pelíšky, myslím pelechy, čili psí postele. Teprve teď mi zase docvaklo, že ne všichni čtenáři pondělníčků jsou aktivní fejsbukáři. Tím pádem jim zákonitě musela uniknout moje radostná zpráva o nových pelíšcích (peleších, no to zní teda dvojsmyslně a ještě ke všemu hrozně). Podstata naší veliké radosti a spokojenosti má historické pozadí. Když jsem byla štěndo koupili mi naši první velký pelech, který sice vydržel hodně dlouho, ale měl jednu zásadní chybu. Uvnitř je něco těžko identifikovatelného, co vypadá jak nějaká vata, či co a nedrží to formu. Takže po vyprání z toho byla peleší hužva, kterou jsem se snažila velice dlouho odhužvit, aby to mělo nějaký tvar. Dovedete si představit s jakým nadšením naši snášeli to moje neustále hrabání a rovnání. Když se narodila AIMI, tak jí naši koupili pelech relativně bytelnější s pevnějším vnitřním obsahem. Pelech se sice nehužvil, ale byl natolik rovný, že jsme měli neustále tendence ho rozhrabat, což se nám nedařilo. Vzhledem k tomu, že jsme drápky na tom pelechu odehrávali neskutečně nepříjemnou symfonii škrábacích zvuků, vystřelili jsme i s pelechem na terasu, jak namydlenej blesk. Tak ho alespoň Aimi nepozorovaně rozkousala na jednom z rožků. A jak to už v životě bývá, náhoda není nehoda, prostě jsme se dozvěděli o českém výrobci ortopedických pelechů v chráněné dílně a to rozhodlo. Naši nám koupili dva na zkoušku. Chápete to, my si ty pelechy zamilovaly. Jsou trochu vytvarovaný, úplně podle našich představ a potřeb, takže nehrabeme, neškrábeme a jenom si pelechníme, čili lebedíme na pelechu. Však se zeptejte těch, co dali na naše rady a koupili si je přes náš e-shopík. Jo a nekteří pánečci nám ty pelechy kradou, víme?

Nový vůz, nový rekord, nové poznání

Ne, že bych byla chlubivá prdelka, ale máme nový vůz. Mazlíka (což je náš starý vůz) páneček sice miluje a bude se sním těžce loučit, ale je fakt, že nám začal být malý a útraty za opravy nám začaly být velké. A protože naši plánují, že se v budoucnu ještě rozrosteme ( myšleno psově), museli jsme výběr podřídit potřebě většího prostoru a to hlavně v kufru. Myslím, že se to povedlo dokonale. Aimi skáče do kufru skoro i přes dveře a mně se to taky dost líbí. Jakmile vyjedeme, nahodím lachtana a jsem v limbu.

Než jsme udělali to velké rozhodnutí, museli jsme vyzkoušet, jak říká páneček, zda za volantem splyne s vozem a taky jaké pohodlí budeme mít my. No jak na to: Asi jedině výletem. Ale kam?  Tady je výhoda, že páneček nad ránem dost špatně spí a dívá se na tývý. A tak se v sobotu před svítáním dozvěděl, že: Hranická propast na Přerovsku se oficiálně stala nejhlubší zatopenou jeskyní světa. Při měření uskutečněném hloubkovými potápěči a s pomocí dálkově ovládaného robota se stroj dostal do hloubky 404 metrů. Stále přitom nedosáhl dna, robota zastavila délka ovládacího kabelu.

Tý jo. Tak to byla informace do pranice. A už to valilo, strejda Google nezklamal, svěřil nám, že to vše leží v Národní v přírodní rezervaci Hůrka, že existují Zbrašovské aragonitové jeskyně a tak. A jak jsme se dozvěděli, tak jsme udělali. Osedlali jsme nového oře a cválali k jeskyni. A můžu vás ujistit, že dost velká paráda. Jednak super povozeníčko, druhak nádherné počasíčko a třeťak krásná příroda a krásná prochajda.  Vřele doporučujeme.

Takže pelechanec, autovec a jeskyňovec. Vaše AKI a AIMI.

    PředcházejícíSetkání přátel AKI a AIMINásledujícíRETRO pondělníček