Musím naše pochválit

Intimní zpověď

Hmm, tak už sem to děcka asi doma přeštěkla. Víte, jak naši lpí na mé zdárné výchově a výstavních úspěších, abych to měla jednou v životě lehčí.
Ach jo, já jsem holky taková kráva, i když su pes.
Až se vám to stydím napsat.

No dobře, tak jsem se v neděli před týdnem vyválela v lese no v tom, jak se tomu slušně říká, sakramentu, teda asi exkrementu, no prostě v hovínkách a asi sem si taky trochu zobla. No co vám mám popisovat.
Pondělí – srajda v lese na procházce.
Z pondělí na úterý, srajda doma (velká hanba).
Úterý – srajda doma (zase hanba)
No hrůza.
A taky je mně líto těch našich pánečků, páč si myslijou, že jsem to měla z vepřové kosti, co mně dali.
Hej pocem, normálně, žebra ven, jo, jest nic, procházky nic, domluvená koupel u jakési lazebnice, taky nic.
Páneček střídavě omdlíval a střídavě mne litoval. O paničce ani nemluvím.
Chápete to jo, výstava mezinárodní jak nejvíc a já chabrus na střeva, no prekérka.
Tak mazec na veterinu, no nic moc, takový intimní studia a otázky, až jsem se z toho červenala i na mým bílým čumáčku. A divejte se na to, za peníze tady v té zemi de všecko. Páneček vyplázl dvanáct stováků a já byla za dva dny zdravá.
Teda měla jsem redy střevní mikroflóru. ( Pro méně zdatné – Střevní mikroflóra jsou mikroorganismy, které žijí v trávicí soustavě živočichů včetně člověka. Mnohdy hostiteli prospívají, někdy však mohou i škodit.) Takže mně napřed škodily, ale pak mně začly prospívat.

Příprava na výstavu

Těmi mými stavy jsem prošvihla lazebnici komárovskou, která mně měla vykoupat a vyfoukat a vyčesta a navonět a nachystat na výstavu. A co teď. No tak normálně manévry. Z řečí jsem měla pocit, že mně budou operovat. Ve vaně prý, podložku koupili, jakýsi hrozný stroj půjčili od Terky (to je moje osobní trenérka, víte), že prý ze mě ten stroj nafouká lvici. Kdyby nebyla sobota, tak si normigo vzali dovču. Vše se mělo odehrát v sobotu z večera za šera.
Ještě štěstí, že jsme šli na čučku na vystec (Brněnské výstaviště) už v sobotu., To byl první den výstavy a my jsme šli vystavovat až v nedělu.
Potkala jsem se tam se ségrou, ale nebyla jsem pro ni dost bílá, tak jsme moc nepokecali. Asi červený lišky nemusí. Ale byla moc šikovná. Ale byla jsem ráda, že mýho pánečka vyštěkala, nebo vyvyla? No to je jedno, páneček je jenom můj.
A potkali jsme Terku a ta mně zachránila, naznala, že mně není třeba mučit ve vaně.
No stejně večer kino, ne. Já na stole, nohy v lavóru a velká umývačka nožiček, Je fakt, že když sem se pak gómla, tak jsem si myslela, že to jsou nohy mé bílé ségry.
No a přišlo nedělní ráno, ptáci pěli árie, les šuměl, sluníčko nesměle vystrkovalo své paprsky, potůček zurčil, tulák se probouzel v ranní rose a u nás napětí jak v Temelínu. Nic nezapomenout, hlavně Akinku, dočesat, natupírovat, pomalu trvalá a přeliv, no hrůza.
Páneček už v sobotu rozhodl, že jakmile křtinský zvon udeří na půl osmou, vyjíždíme.
A jak řekl, tak se taky stalo.

Vystavování

Musím teda naše pochválit, přijeli jsme brzo, chytli jsme dobrej timpl (místo) u kruhu, kópili mně v sobotu dobrej dečmen (deku na lehnutí), aby mně nezáblo, když si lehnu a tak jsem byli už o půl deváté na značkách.
No a teď ty negativa. Do devíti přejímka psů. Půl desáté, ostatní kruhy začínají, tři čtvrtě ostatní kruhy pokračují a my ještě nezačali, páč nám chybí taková drobnost, jako rozhodčí. Jobovka od paničky od vedle, co měla moooooooooooooc šikovnýho ročního žíhanýho akiťáka s velkým „A“. Rozhodčí je velice náladový. No, že je velice nedochvilný, to jsme již věděli, ale ještě ke všemu náladový, no potěš. Páneček cosi mlel o kalhotách a brodu, ale já jsem to nepochopila.
Tak jsme šli raději na čerstvý vzduch.
No, abych to zkrátila. 9:59 hovor z červeného telefonu, panička hlásí příchod rozhodčího, rychle na značky.
Já už děcka byla z toho čekání tak otrávená, že mně málem páneček neudržel, já furt chtěla do kruhu a páneček mně chlácholil, že je ještě čas.
No a nakonec přišel ten okamžik. Byli jsme čtyři, konkurence teda masakrovatá a já mlaďounká, nezkušená, nepolíbená panna pouze 13. dny přenesená do skupiny mladých. Kde jsou ty časy, když jsem byla ještě dorostenka.
No abych to zas nedramatizovala, důležitý je, že jsem si odnesla nejvyšší ohodnocení „výborný“ a dost dobře chápu, že při mém věku a handicapu pohlaví pánečka, protože jako jedinou mne vystavoval páneček, mi třetí místo nevadilo.
Jen počkejte příště.
No teda dneska jsem se rozkecala.
A ani nevím, jestli vás to ještě vůbec baví, tak blafnite, když tak raději přestanu v nejlepším.
Ale zase ráda vám píšu, páč si myslím, že mně chápete.
Tak zdarec třeba za týden.

P.S. Pokud nevyhodím dvorního fotografa za pomalost, tak vám pošlu ještě něco z vystavovačky, jo? 

Vaše mladá fenka Akinka.

    PředcházejícíZačíná lehká nervozitaNásledujícíJak jsem hodila flignu