Odloučení, krmení a radostná zpráva od mé sestry ATORI

1/2 dne bez AIMINKY

Tak to vám musím štěknout jako první. Víte, jaký mně udělali naši nervy? Normálně panička zapostrojovala moji holčičku, nasedla s ní do té její plechové kraksny a odjela s ní do té její práce. A tvářila se, jako by se tam mocinky těšila. Je pravda, že jsem trochu sobec a když jdu s pánečkem někam sama, tak neřeším, že su bez Aimi. Běhala jsem po baráku jak žňová hlídka, nervozita sama, pobíhala po zahradě a pořád jsem se nemohla srovnat s tím, že nemám koho pošťuchovat, kousat, honit, hlídat, učit a tak. No, a když se obě vrátily, bylo z toho radosti jak při příjezdu babičky na Staré bělidlo. Vykládali zase cosi o té socalizaci a že se nejdřívé Aimi bála, ale pak se trochu otrkala.

Tak v krmení prý musíme udělat radikání změny

Nevím, po kom to dítě je. Je fakt, že jsem byla sama a i když mi naši podstrojovali, tak mně chyběl ten mateřský přístup, který jí dávám já. No v čem je to tak zvláštní? Já to teda hodnotím pozitvně, jednak učím Aimi schovávat si baštu, druhak ji zase vyhledávat a třeťak jí hlídám pravidelnou stravu. Páneček to vidí jinak, jednak ho štve, že letím v nestřeženém okamžiku s jídlem, které si odtrhnu od huby, schovat ho pro Aimi, druhak, že proto málo sežeru a třeťak, že nemá přehled o množství jídla Aiminkou zkonzumovaného. A protože má už víc jak 13 kg a pořád se něčím dlábí, tak prý bude snížen příděl. Tedy mladé. Tak uvidíme.

Ještě pár foteček

Málem jsem zapoměla na radostnou novinu o mé sestře ATORI

Tak ať to vše dobře dopadne a ozvou se pouze ti nejhodnější pánečci.

AKI a AIMI