První pondělníček 2018-dovča část první

Některým z vás bylo smutno, někteří si oddechli. Skutečnost je taková, že v pondělí jsme ještě dovolenkovali, v úterý jeli domů a ve středu měli voči, jak houpací koně, páč šli naši do rachoty a my byly rády, že můžeme po tom hektickém pobytu na horách odpočívat.

Nízké Tatry, vidět bratry

Už jsme s tím asi obehraní, ale Slovensko, to my můžeme. A nás tam mají taky rádi. Kdo máte čtyřnoháče, tak určitě víte, že najít správný místo na dovču, kde nás budou akceptovat a ještě tam bude pěkně, není tak jednoduché. Ani v létě, ani v zimě. A co si na našich mimo jiné nejvíc ceníme? Že by bez nás nikam nejeli, nikomu nás nesvěřili a to nemluvím o umístění v psích hotelech, ať již mají hvězdiček, kolik chtějí. Máme prostě spojení pupečními šňůrami a nehodláme na tom nic měnit.

Mýto pod Ďumbierom, penzion ROJAS

Asi nemá smysl popisovat únavu po vánocích, vaření, chystání, ježíškování, rodinkování a tak. Prostě jsme usedli na Štěpána do našeho přepravního prostředku a jeli a jeli a jeli. A my jsme s Aimi 4 hodiny spaly, spaly a spaly. Sněhu tedy nic moc, ale suprový apartmán, suprová restauračka, betelná manželská postel, ze které nás záhy ohledně našeho hárání vyhnali, no prostě super. No a ty šneci v hospodě na těch trámech? Tak to proto, že majitel se jmenuje Jan Slimák a hosté, kteří se vrací, jim vozí slimáky v různých velikostech. No myslím, že se přejmenují z ROJAS (rodina Jana Slimáka) na ROJASAK. No, první plyšovou akitu už nafasovali.

CHOPOK-ledovka a lanovka

Tak to bylo výživné. Při odjezdu jsem netušila, co nás vlastně čeká. Bylo to jenom 13 kilásků na parkoviště pod lanovku, ale…

Asi 2 kilometry před cílem jsme v mírném stoupání naznali, že:

  1. Silničáři na Slovensku v 10 ráno spí stejně tvrdě, jako v Čechách
  2. Mít před sebou na zledovatělé silnici blondýnky, začátečníky, auta se sjetými gumami a blázny, kteří se chystají zachránit situaci nasazením sněhových řetězů, je hodně špatný
  3. Hodná policie, která po dotazu” “Máte snehové reťaze?” a pánečkovi odpovědi” “Nemáme, ale vyjedeme.”, pokrčila rameny a zmizela
  4. Páneček je šofér šoférů, vyjel, zaparkoval a pochválil se

No, a potom to pro mne již byla muka. Vylezli jsme z auta, vichorec jak nejvíc, poletovanec sněhovec, na krok neviděnec a to mě ještě to nejhorší čekanec.

No, teď se teda asi trochu shodím, ale co už. “Děravý schody”, tedy ty bez zadní stěny, jsem teda na rozdíl od Aimi nedala. Ta je vyběhla jako srnka. Já musela kol a kolem po plošince. Potom jsem  už měla dobrý pocit z toho, že na mě již nefouká a stojíme v nějaký frontě, asi na párek, což mě záhy přešlo. Párek nebyl, zato přijela lanovková kabinka (už jsem jednou sice zažila, ale si nezvykla) a do ní se všichni dvounoháči vrhali. Ještěže si teda ty divný prkna strkali do kapes přišitých na kabinku. A přišli jsme na řadu. Páneček stál první s Aimi, která snad nemá pud sebezáchovy a my s paničkou za nimi. Aimi hópla do kabinky jak srna, mě tam panička dotáhla, jak psa Filipsa smykem. A za námi se valila masa dvounoháčů. A tady tedy to přiznání. Já dostala takovej stresovanec, že jsem zůstala ležet a zuby mi tak cvakali, že bych mohla dirigovat Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova. A Aimi? Tak ta mně pila krev, sedla si, koukla dolů a přes náš telepatický most říká: “Mutter, proč jsou ty lidi dole tak malí?” A ještě přestupovat na stanici Kosodrevina. Úplně mně bylo jedno, že nás donutili nasadit náhubek pro cestu v prázdné kabince směrem dále.

No, a teď už jen telegraficky. Můj šťastný výstup z lanovky na stanici Chopok, krátký výstup mimo stanici do větru, sněhové smrště, kde se všichni vrhali do bílé tmy na jižní i severní světovou stranu, ničehož nevidě. Chvilka oddychu a povinného pózování, focení a hlazení v restauraci a cesta dolů. Teda restauračka byla ve druhém patře a cestu proskleným výtahem jsem odmítla přisátím se na podlahu předvýtahovou a splynutím s dlažbou. Tak tedy po schodech, který měly záda.

Protože jsme byli jediní, kteří nepoužili k návratu ty divný prkna (ještě to tak), tak jsme jeli dolů kabinkovou sólovačku. Ať to nevypadá, že si na tu moji dcerku jen stěžuju, celou cestu dolů mně uklidňovala olizováním mého hřbetu.

To tedy asi pro dnešek vše.

AKI a AIMI