Vrátná dolina

Dovča – část čtvrtá

Vrátna dolina se nachází asi 25 km od města Žilina a 3 km od obce Terchová v Národním parku Malá Fatra. Území Vrátné ohraničuje věnec vrcholů Boboty, Veľký Rozsutec, Stoh, Poludňový grúň, Chleb, Veľký Kriváň, Kraviarske, Baraniarky a Sokolie.

Toť řečí wikipedie. Pro nás však Vrátná dolina nebyla žádná čurina. Každý den jsme si mysleli, že nemůže být hůře. Ale mohu vás všechny ujistit, že je to jak v tom lidským životě. Kde jsou ty časy, kdy jsme všichni pěšky stoupali k nebesům. Ráno jsme se uvelebily s dcerkou do našeho přibližovadla a vyrazily k dalším překvapením. A to vám můžu říct, že to překvápko bylo. Už to plné parkoviště nás mělo varovat, na mapu jsme raději my dvě nekoukaly a šly vstříc svému osudu.

A potom to dostalo teprve pěkný grády. Že se některé momenty nedaly zdokumentovat, jistě pochopíte. První šok nastal hned, jakmile jsme přišly ke schodům do jakéhosi podivného stavení. Samozřejmě, že tam nebyly normální schody, ale takový ty plecháče se samýma nicama, který my vůbec nemusíme. Takže po těch pár schodech jsme ani nevyběhly, ani nevyšly, ale byly po nich násilně převedeny. Ale to byl teprve začátek. Před námi se zjevil kopec jak nejvíc, a z toho kopce se na nás řítila jakási divná nádoba. Náhle zpomalila a předstírala, že se dá do klidu. Ale opak byl opět pravdou, sice šnečí rychlostí, ale přece jen nějakým pohybem se přesunula kolem nás a jala se stoupat opět na ten kopec. Dobrá, řekly jsme si s Aimi, už jsme to viděly, tak můžeme zase jít. Asi tušíte, co následovalo. Další nádoba se řítila proti nám a naši místo odchodu jí šli v ústrety. Zkrátím to. Opět došlo k násilnému vtažení do té nádoby, která se s námi vydala vzhůru.

Výstup z toho divného dopravního prostředku již proběhl rychleji, páč jsme měly obě před sebou vidinu pevné země pod tlapkama. A pak se už snoubila krása s nádherou. Neznámý terén, neznámí dvounoháči, neznámí čtyřnoháči, plno obdivu našim veličenstvům (jako mně a Aimi), spokojení pánečkové, kochající se okolím, vrškům, propastím, no prostě takový člověkopsový ráj.

Je fakt, že jsme teda měly tlapky ušlapaný až u samých ocásků, ale stálo to za to. Dolů byla cesta příjemnější, pokecali jsme všichni s paní s ruskou národností a její smečkou a směřovali opět k té podivné nádobě. Naši se ještě pokochali výhledem na krajinu u kávy a potom hurá dolů. Doprava už proběhla celkem na mazačky.Těžko říct, zda jsme tak adaptabilní, anebo to bylo vidinou návratu do našeho čtyřkolového dopravního prostředku.

Až teď, při psaní pondělníčků, si uvědomuju, kolik jsme toho vlastně všichni zažili. Tak ještě mám něco málo schovaný na příští týden a pak teda nevím.

Dovolenkářky AKI a AIMI