Zamyšlení

Kamarádi moji milovaní,

štěknu Vám, že nevím, co mám teda vlastně dělat. Tak napřed sem byla mimčo, jo, kousala sem, kradla co se dalo, žrala exkrementíky, kameny, hlínu a tak. Naši už z toho byli na prášky.

Potom jsem se přezubila a jak jsem začala hárat, tak se ve mně něco zlomilo a já začala být nějaká usedlejší a zádumčivější. Pánečci byli chvilku spokojeni a v klidu, jenže jak to trochu vydýchali, tak se jim zase něco nelíbilo. Furt mně studovali, jestli prý nejsu nějaká nemocná a proč už nejsu tak mazlivá a pořád do kola takový frky.

No tak jsem změnila taktiku. Začala jsem zase lítat jak éro po zahradě, nosila aportíky a pomaličku se chystala na nový majsterštich (jako kousek).

V úterý, když jsem byla sama doma, jsem se posilnila jídlem, co jsem nechtěla večer a šla jsem na věc. Začala jsem u takovýho malýho polštáře, naši tomu říkajíi podprdelník, já bych řekla spíše nadžidličník a dala sem mu co proto.

Zůstala po něm nějaká zoufalá napodobenina obalu a stovky a stovky takových divných, malých a barevných věciček, který se vznášely ve vzduchu, jakmile jsem se trochu rozběhla. No velká paráda. Až jsem si na to musela vzít pánečkovi brejlata, je fakt, že mi chvíli trvalo, než jsem je vyndala z toho futrálu, ale nakonec se to podařilo. Pravda, futrál zůstal trochu rozšklebený a brejličky mně nešly nasadit. Asi mám jinou velikost. Tak jsem tam ještě trochu potahala moji výstavní deku a těšila se na pánečka.

A co myslíte, byl nadšený? No nebyl, tvářil se jak bůh pomsty, až sem se vylekala. Nechala jsem ho tedy v klidu všechno poklidit a ani sem nedutala. To já už poznám, kdy je nejvyšší čas vzít zpátečku.

Já lovec

A to je taky nářez. Tak jsem to těm našim včera ukázala. Miluju vycházky po lukách širých a polích posekaných. Našlapuji si jak nějaká baletka, čmuchám a šmejdím a pak skočím skokem plavným a zarazím svůj čeníšek do země a koušu a hrabu a tak. Ty moje dvounohé trdýlka mají furt bobky, že si ten fifák natluču a smějí se mi, že na mě určitě budou ty myšičky čekat. Tak nejdříve jsem jim to předvedla doma. Ulovila jsem myšku hrabalku a se skřípějícími tesáky jsem se ponížila na úroveň kočky a donesla ji, tedy už exitusovanou a ožužlanou pánečkům. Hej, myslíte, že mi věřili, to bylo keců, že jsem ji našla mrtvou, nebo, že prý dostala infarkt, když mě uviděla, a tak. Prostě mě tak strašně podceňovali, až jsem jim to včera předvedla v plné nádheře. Na vychajdě pobíhanec, čuchanec, skokanec, lovinec a bylo po potvoře. Tak a teď mně už konečně věří.

 Víkendovka

Tak v sobotu nic moc, ale v nedělu, to byl teda mazec. Naši pořád mluvili o nějaké výstavě a já nevěděla o které. V sobotu mě chtěli zase mučit koupáním, ale protože se odpo zatáhlo, tak to vzdali. V neděli ráno zase ten známý šrumec, ale rohlík se šunkou nikde. No chápete to, oni zapoměli koupit rituální předvýstavní rohlík. Já se teda picnu.

No nic naskládali jsme se do auta a vyrazili jsme. Už ráno byl pařmen, jak blázmen. Ještě, že to bylo venku, v baráku bych to teda nedala. My Akity máme výhodu, že jsme na „A“ a tudíž vždycky začínáme. Nezávidím tedy třeba Zlatým retrívrům, ty teda museli být zmordovaní. A tentokrát jsem byla jednička a dostala jsem i cosi na krk a postoupila do odpoledního finále.

Jenže co teď, čekat, nečekat na to finále. Bylo deset hodin a finále až ve dvě. No mezi nama, zase jsme jim hópli na špek. Jeli jsme teda na chvíli k takové velké vodě, naši tomu říkají Prýgl (někteří přehrada). Tam vám to bylo betyš. Normálně tam měli vyhrazenou pláž pro psy, no věříte tomu? Tak jsme si řekli, že se tam určitě o dovči vrátíme.

No abych nezdržovala, hanba štěkat. Šla sem dokola s takovýma rádoby psama a ten rozhodčí si mně vůbec nevšiml. Chápete to? Není to nějaká národní diskriminace? Asi se na poptám Okamuríka, dyž je teď  v tom politickým ansámblu.

 

 

 

Tak to by už asi stačilo, ne? Co bych psala příště.

Zdraví Vás

Akinka-medailistka.