Sice není pondělí, jsem však hodně v zadeli

Ahojky,

jeden den, jeden měsíc a jeden rok je tomu od doby, kdy jsem naposledy psala pondělníček.

Nenapadlo mne, že se do toho ještě jednou pustím.

Mám však totálně rozervané srdce. Moje láska, dcera, kamarádka a moje všechno mne opustilo. Nedokážu to pochopit, vstřebat, uchopit a snést. Nejsem člověk, takže o to je to pro mne těžší.

Nechápala jsem pánečka, který stále AIMI někam odvážel. Nechápala jsem smutek, který naši stále měli. Byla jsem šťastná, když se mi AIMI vrátila, i když byla voholená, jako pankáč. Tedy na bříšku a tlapkách.

Potom přišel den, který nikdy nemůžu zapomenout. Den, kdy bylo Aimince strašně špatně, den, kdy ji naši nesli do auta, den, kdy se mi už nevrátila. Láska moje.

Naši dělají vše pro to, abych zapomněla. Taťka má stále mokro v očích, mamka taky. Neumím to vyjádřit, ale je mi smutno a do breku taky.

Proč je to tak smutné, co se stalo, proč tady již není AIMI?

Dnes mně vzal taťka na výlet, abych se trochu vzpamatovala a rozveselila. Bohužel to nešlo. Všude kolem rybníku jsem ji viděla a cítila. A stále jsem si myslela, že na mne z nějakýho keřa jukne. Nejukla. Výlet sice pěkný, avšak bolestivý.

Asi ji už nikdy neuvidím, naši mi slibují nějaký nový mimčo. Pomůže to?

NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME, LÁSKO.

Omlouvám se, budu však ráda, pokud si to někdo přečtete a budete se mnou cítit.

Vaše AKI.