A výchova pokračuje

No je to makačka

Když se tak zamýšlím nad mým dětstvím, tak jsem to jako jedináček neměla vůbec lehký. Na všecko jsem si musela přijít sama, lumpačiny vymýšlet sama, hrát jsem si musela sama (tedy naši mě nezanedbávali, ale víte jak), hloubit špajzky taky sama, uložit si tam mňamku a zase si ji najít, taky sama. A dneska? Dyť to moje děcko se má jak v barevným americkým filmu. Všecko ji ukážu, naučím, vyhrabu, zahrabu, donesu…. Ale dělám to s láskou, dyť je to moje děcko.

Ale není nad prochajdy

Prochajdu s Aimi miluji. Jednak jí můžu plno věcí ukázat, druhak jsem důležitá a třeťak mě baví sledovat, jak je ze všeho vyvalená. Socializace, nebo jak tomu hrozně naši říkají, frčí na plný pecky. S lidima je už kámoška, s druhýma pejskama je to tak půl na půl a zatím jsou největší strašáci ty plechový potvory, co jezdí kolem nás. Ale to se taky poddá.

Co nás čeká a nemine?

Jémine. Nejenom blbostma je pes živ, takže panička už pomalu začíná učit Aimi základní povely. Což se mi celkem líbí, páč dělám machýrka, že to znám a vždycky se na nějaké laskomince přiživím. Prý ale to tak dál nepůjde, že prý jsem rušivý element. Sice nevím co to je, ale dost mne to uráží. A za chvíli musíme taky začít s výstavnictvím. No, děcka, máme toho moc, tak čus bambus.

AKI a AIMI

    PředcházejícíNásledující