Huráááá. Jaro je tady.

Zdar jak nejvíc

Ani si nedovedete představit, jak mi bylo po vás smutno. Třikrát jsem začala psát a třikrát jsem to nedotáhla do konce. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, protože jsme v naší smečce duševně propojeni jak indián, který má porodní bolesti současně s indiánkou,  není-li v obvyklé kondici některý ze členů smečky, tak se to přenese i na ostatní.

A ta nekondice vznikla jednak vyčerpáním z dění v naší milované zemi, ale také dlouhodobou nemocí nejstaršího člena smečky, matky našeho pánečka a jejím odchodem za duhový most. Naznali jsme tedy, že by naše pondělníčky postrádali lehkost, přirozenost a vtip. Ne tedy, že by se v zemi blýskalo na lepší časy, avšak nějak jsme se s tím naučili všichni žít.

A teď teda, co se za dobu nepondělníčků událo?

Faleška anebo poburtióza?

Jako určitě jsem byla při falešce na zabití. Ale to hrabání, kuňkání a kňukání bylo slabým odvarem toho, co se dělo s naší AIMI.

Jako blesk z čistého nebe se nám Aimi změnila v úplně jiného jedince. Naši nás podezírali z hádky či jiné rozepře, ale to nebyla pravda. A co se tedy stalo? Takže v několika bodech:

1. Páneček ztratil své výsostné postavení v Aiminčině smečkové hierarchii. Žádné divoké vítání, pusinkování a jiné miliskování. Kam se pohnula panička, tam byla Aimi. Jakmile se panička usadila na sedačce, šplhala se po ní Aimi jako zkušený horolezec.
2. Já a Aimi. Divně probíhající vztah. Hrát si nechtěla, honit se nechtěla, rvát se nechtěla. Tak jsem jí šla raději z cesty.
3. Zahradní schovky. Neustále jsme ji museli hledat. Její trajektorie, čili pohybová křivka, byla nevyzpytatelná, nečekaná a neustále se měnící. Nejlépe se hledala v kotci, potažmo boudě. To bylo první místo pro kontrolu v případě půldenní nepřítomnosti v našem zorném úhlu. Ty ostatní už byly složitější. Vzhledem k velikosti pozemku a přítomnosti dvou budov se nám stávalo, že jsme hráli na schovku. Takže další její stanoviště byla rozprostřena na 1 800 m2 v polohách lehu u plotu souseda vlevo, leh a pozorování u plotu souseda vpravo a jejich dvou fenek husky, leh u plotu severního u lesa, popřípadě leh u technologie ovládající automatickou bránu. A to na těch pozicích vydržela o víkendu třeba celý den.

Trvalo to sice dlouho, ale už je to ve svých kolejích. Už zase vyrypuje, pánečka opět miluje, nenápadně se mi za krk zakusuje a lítá kolem baráku jak urvanej vagón. Já na to jdu však s hlavou, naznačím běh a pak jí jdu v klidu naproti druhou stranou. Dost velká sranda, brzdí vždycky jak pes Filipes.

Konečně jaro

Ne že bychom neměly rády zimu a sníh, ale ty mezičasy plískanic a blatanic, ty nemusíme ani my. Nemluvím o našich. Takže slunko, per to do nás co nejvíc. A taky se rádi fotíme u těch prvních jarních rozkvetlých záležitostí.

A už je to zase tady

Ti naši blázínci zase mají tu svou KOMETU. A jakýsi finále. Zase nás nutí fandit, cpou na nás ty jejich šálečky, mávají vlaječkama a nedej bože, když dá někdo góla. Voni jsou teda dva druhy toho góla. Při jednom má páneček vztek a panička mu laje a při druhém je takovej randál, že nám to ušiska trhá. A to jančí oba dva.

Změna rytmu psaní

Ono se to nezdá, ale za necelých 5 let pondělníčků jsem se myšlenkově vyčerpala a vyprázdnila. Rozhodla jsem se, že budou pondělníčky vycházet tak, jak půjde život. Stane se něco, co by stálo za štěk, vydám. Nebude-li o čem psát, nevydám. Tak se mějte.

Zase někdy vaše AKI a AIMI